Jak jsem ke své první kočce přišla

Přála jsem si kočku již několik let, s mým vyvoleným jsme spolu byli tehdy již skoro 7 let, ale o kočce nechtěl ani slyšet, prý nám stačí pes - zajímavé, jak ti muži mluví za nás, jak ví, co NÁM stačí, že?! Prd vědí J a ten můj taky prd věděl, však jsem mu to brzo dokázala.

Měla jsem 27. narozeniny a vzhledem k tomu, že jsem tehdy mého přítele dostatečně dlouho prudila, že mé největší a neskonalé přání je mít kočičku ( dokonce i inzeráty jsem mu posílala!), tak jsem čekala, že opravdu tu kočku dostanu tento slavný den. Byli jsme na večeři - dárek jsem tam nedostala - ha! Čeká na mě doma, čekááááá. Jako správně netrpělivý člověk, což tedy trpělivost opravdu není moje nejlepší kamarádka, tak jsem do sebe jídlo doslova naházela a chtěla jet rychle domů. Tomík nechápal, jenže já ho znám - on umí tak dobře předstírat - prostě je doma, věděla jsem, že on se mi snaží splnit každé mé přání, takže tam na mě čeká. Už to se mnou nemohl vydržet, takže jsme sedli do auta a jeli zpět domů, kde mi řekl, ať počkám v kuchyni. Jasně, šel pro ni nahoru, kam ji schoval - proudily mi myšlenky v hlavě. Skoro jsem si učůrla, jak jsem byla natěšená. Slyším ho jít dolů po schodech. Už jde, už jde...hlavou mi proudilo, že musím koupit ale rychle někde záchod, kočkolit, papání, hračky, škrabadlo - no, do háje, to abych si vzala úvěr a kde to teď večer seženu? Tesco! Tesco má nonstop - základ nakoupím tam, zítra skočím do pet shopu...už je tu a ruce má za zádama...to je asi maličké koťátko (doufám, že nekoupil někde bezpapírové - problesklo mi hlavou) - ani nehlesne...asi se počůrám...začnu přešlapovat u kuchyňské linky...Tom mi předává knížku. KNÍŽKU!!!!! Málem mě omylo, nevěřícně na něj koukám a hlavou mi proudí různé myšlenky, ale jednu si pamatuju doteď - on si dělá prdel, ta kočka někde je! Tak čekám dál. Poděkuji a koukám a čekám. Tom si kleká. Nechápu a říkám si, že mu asi regulerně drblo, nebo ho bolí koleno (je přece jen o 12 let starší a má s ním problémy). Najednou vytahuje z kapsy prstýnek a ptá se mě, zda si ho vezmu. Tak a v tu ránu už se mi chce i na velkou, je mi špatně, čučím na něj jako blázen, on kouká taky divně, protože nic neříkám. Otázku zopakuje. "Dělej, řekni něco" - běží mi v podvědomí. Jenže já neumím skrývat pocity a už vůbec ne zklamání. No, slyšíte dobře. Do romantického typu mám sakra daleko a já chtěla JEN kočku, ne svatbu - však mi není ani 30! Vykoktám ze sebe opatrně první větu nahýbajíc se přes jeho rameno - "ty, Tomí, a kde je ta kočka?!" Mám slzy v očích a on tomu nemůže uvěřit. Odpoví mi: "to je jako tvoje odpověď?!" Do háje, to jsem asi podělala, že jo? Snažím se to napravit. "No, jako po 7 letech by asi bylo blbý říct ti ne, ale Stará se teda rozhodně jmenovat nebudu". To jsem teda splnila - jmenuju se Stará Jetelová J - nevím, co je horší J dokonce i paní oddávající se smála, když to vyslovovala. Ale to zas předbíhám. Tom na mě vyvalil oči, otevřel pusu - "to snad nemyslíš vážně?!" No, myslela jsem to, ale nemohla jsem mu to říct, tak jsem rychle vsunula prst do prstýnku, než si to rozmyslí, řekla jsem mu, že je sebevrah jít do druhé svatby, že mu to jednou nestačilo a opatrně se zeptala, zda tu kočku fakt nikde nemám. Dost důrazné "NE"! mi stačilo. Tak jsem místo kočky dostala zásnubní prstýnek. Ale protože můj tehdy skoro muž je někdy i skvělý, tu kočku mi fakt koupil za pár dní na to - no neměl asi moc na výběr - já furt prudila. Byla úžasná, báječná a NUTNĚ potřebovala kamarádku...ale to zas příště, aneb, jak jsem ke své druhé kočičce přišla a jak ta má chovatelská cesta začala, co mě Milunka všechno naučila - to se dozvíte příště. Zvířata nás totiž učí - celý život a kočky tedy obzvláště.